Logo
Logo

Ian Moore

Skladatel a básník, k jehož oblíbeným kratochvílím patří nekonečné hodiny hraní na kytaru a observace jednání a promlouvání okolních lidských bytostí.

Milovník progresivního rocku, prstenů, psacích per, Martina Heideggera, map a orlojů, čaje, podzimu, večera a noci, architektury, kosmologie a astrofyziky…

Hrál na klavír, hraje na kytaru. Bere svoji hudbu jako součást příběhu vlastního života – jeho vyprávění i soundtrack. Ovlivněn hudbou rockovou i klasickou. Převážně instrumentální, píše však i texty a volné verše. Oblíbená témata: podzim, noc, večer, zima, ráno, nehybnost, ticho… Nebojí se ticha či pomalého tempa. Vyhledává křehké harmonie na samém kraji konsonance.

Vybavení

Paul Reed Smith SE 24 Custom
Epiphone Les Paul Standard
Epiphone EJ-200CE
La Patrie Presentation
Vox Tonelab ST
Vox AC4TV
aj.

Program

Syntéza symbióza hudby klasické a rockové – s vlivy a projevy, jež formovaly rockovou hudbu až do jejího vyvrcholení ve formě progresivního rocku 70. let 20. století a její současné reorientace známé jako post-rock. Podle toho označuji žánr své tvorby jako orchestrální rock.

Tak jako vedle sebe v každodenním životě v harmonii (tedy alespoň v mém případě) žijí tyto přístupy k hudbě (a hudbám jiným), tak je, domnívám se, možno se v rámci jednoho uměleckého rozvrhu volně pohybovat mezi oběma póly, s různou mírou vzájemného vyvážení, ať už na makro- či mikro-úrovni.

Zřejmě nejstručnějším popisem mého hudebního záměru jest: soundtrack (reálného) života. Hudba k rozličným životním situacím, zážitkům, rozpoložení jednotlivce. Téměř vždy a nedílně spojena s mimohudebním obsahem, či spíše – vycházející z něj. Popis těchto obsahů stojících za hudbou pak není úkolem pouze textu, spíše hudby samotné. Chci se vyhnout textu sice bohatě popisnému, na pozadí však hudby vyprázdněné.

Jde mi o vytvoření hudebního doplnění obvykle zoufale tiché reality určitých magických situací. O obohacení subjektivního prožitku. Ticho sice respektuji a ani v hudební tvorbě naň nezapomínám; pozoruji však, že leckteré prožitky byly tou správnou hudbou umocněny a učiněny o to nezapomenutelnějšími.

Chápu, že asociace spojené s konkrétním hudebním dílem se liší u každého posluchače, což sice komplikuje jasné a přesné předání, vylíčení pocitů (až: nastolení pocitového nastavení stejného, ze kterého hudba vzešla), jež má hudba může (měla by) nést. Tato, v mém případě limitující, okolnost mne však nijak neodrazuje od tvorby hudby výše popsané. Mým ideálem sice je nalézt a ovládnout objektivitu v hudbě, přesto stále počítám s určitou mírou nepřesného porozumění. Koneckonců je to o síle pocitů, spíše než o jejich precizním popisu.

Tvořím „Na samém kraji konsonance“. Prvním důvodem pro toto rozhodnutí, či spíše inklinaci, je fakt, že mne přitahuje ona zvláštní kvalita ne-zcela-libozvučných intervalů, akordů a dalších struktur; a s tím, jak cítím, širší možnosti práce s nimi, než nabízí čistě konsonantní vztahy. Stejně tak přitažlivý (jako i náročný) je též samotný charakter procesu skladby: je příslibem balancování na tenké hranici a neustálého vyvažování dvou principů – stejně jako v reálném životě. A to je ten druhý důvod.